Korespondance 2016, rozhovor s Jeanem a Sebastienem

Sebastien i Jean již v minulých ročnících se Žďáráčkem spolupracovali díky ředitelce festivalu p. Marii Kinské, která je hlavní osobou celého festivalu.

---

Jako prvnímu jsme položili pár otázek Sebastienu Fournierovi, francouzskému kontratenoristovi. Sebastien spolupracoval s různými prestižními soubory, ale ve světě je znám především jako sólista barokní hudby. V roce 2010 byl vybrán, aby reprezentoval Francii na světové výstavě v Šanghaji v Číně, se kterou dodnes velice úzce a rád spolupracuje.

Co vás v životě přivedlo k zájmu o hudbu a o zpěv?

Byl jsem jako vy, dítě, měl jsem to rád, a proto jsem také zpíval. Pro děti je zpívání pravděpodobně jedna z nejspontánnějších věcí. Proč vlastně zpíváme?... Je to radost pro nás samotné, máme to rádi.

Zpíval jste tedy někdy jako my v dětském sboru?

Ano zpíval, už od svých osmi let. V současnosti pracuji „na vlastní noze“, ale spolu s dalšími hudebníky účinkujeme po celém světě, například v Číně, ve Francii…

Můžete nám k tomu něco říct? Víme, že jste reprezentoval Francii ne světové výstavě v Číně. Jste v kontaktu s Čínskými umělci, spolupracujete spolu?

Je to velké.(smích). Všude je plno lidí, a hlavně ve velkých městech: Hongkong, Shanghai, Peking, Makao…Ale ano, spolupracuji.  Založil jsem minulý rok festival v Makao, a tento rok ho budeme pořádat podruhé.

V dětských sborech se obvykle vytvoří spousta silných přátelských vztahů, které někdy vydrží i po celý život. Jste i vy nyní v kontaktu z dřívějšími přáteli ze sboru?

Ano, samozřejmě mám z této doby spoustu přátel. Podporuji sborový zpěv. Rád bych, aby lidi zpívali. Chtěl bych je naučit hlasové technice a cvičení, vedu proto ve světě hodně masterclasses - v Číně, v Itálii, všude…a teď taky dokonce tady u vás ve Žďáře (smích)

Co vás zaujalo při práci se členy Žďáráčku?

Kdo by vás neměl rád (smích). Jste fantastičtí studenti, posloucháte, jste koncentrovaní a vždy zpíváte dobře, máte motivaci. A máte velké štěstí, že vás vedou tak milí učitele. Potkal jsem hodně sbormistrů, a ne všichni byli vždy tak vlídní jako právě ti vaši.

Na jakých projektech právě teď pracujete?

Těším se na nové CD popové muziky, na kterém právě dělám. Myslím, že se musím naučit trochu od všeho. V červenci se těším na festival Korespondance, při kterém jsem měl před třemi lety možnost potkat se s rodinou Kinských a paní Marií. Toto místo v okolí zámku Kinských a Zelené hory působí na návštěvníky příjemným dojmem. Díky rodině Kinských můžeme tyto krásné prostory využívat k propojení hudby s tance a zprostředkovat tento zážitek všem příchozím lidem se zájmem o umění. Když do zámku poprvé přijdete, cítíte se jako doma, všechno je tu pro vás otevřené a zpřístupněné. Za pár let, až budete dospělí, budete mít stále možnost se sem opakovaně vracet.

Máte nějaké oblíbené české slovíčko, které jste se u nás naučil?

Samozřejmě (smích). Nejvíce jsem si oblíbil slovíčko: usměj se. Když ho vyslovím, tak se nahodí ta správná atmosféra. Vidím hned, že jste šťastnější, takže já mám taky hned lepší náladu. Lidé jsou hned usměvavější a otevřenější, což je pro komunikaci opravdu důležité. Čeština obecně je opravdu zajímavý jazyk.

---

A nyní jsme se zeptali na pár otázek i druhého umělce, se kterým sbor velmi rád spolupracuje. Je jím francouzský choreograf Jean Gaudin, který se může podepsat pod více než 15 tanečních filmů a dramat, kde se při spolupráci s francouzskou operou podílel na vytváření propracované choreografie ušité hercům přímo na míru.

Jak začala Vaše vzájemná spolupráce s paní Marií Kinskou? Jak jste se vlastně seznámili?

Naše první společná práce s paní Marií Kinskou byla příprava a vyučování jejích tanečníků. Později jsem jí předložil svůj návrh na projekt o spolupráci se sborem, jehož hlavním cílem bylo propojení hudby a tance s architekturou. Paní Kinské se tento nápad zalíbil, a tak před třemi lety začala naše spolupráce se Žďáráčkem.

Ze začátku to bylo poměrně těžké přimět členy sboru k tomu, aby se odvázali a nebáli se projevit, což už ovšem tento rok zdaleka neplatí. Mám radost z toho, jak se všichni aktivně zapojují, a protože se už známe lépe, víme, co od sebe navzájem očekávat. Vidím, že se všichni usmívají a dobře baví, což mě vážně těší.

Proč jste se rozhodl věnovat tanci? Co Vás ovlivnilo, inspirovalo?

Jako malý jsem byl tiché dítě a projevoval jsem se spíše svým tělem než mluvenou podobou. Takovým prvním impulzem věnovat se právě tanci bylo baletní představení, které jsem náhodou zhlédl v televizi. Hned jsem věděl, že to je to, čemu se chci věnovat. Tehdy jsem zároveň s baletem hrál ragby, a tak jsem si musel vybrat. Samozřejmě zvítězil tanec.

Užíváte si spolupráci s naším sborem Žďáráčkem?

Ne, vůbec. (smích) Samozřejmě, miluji to! Je to kombinace toho, co mám rád, tance a hudby.

Dozvěděli jsme se, že při tvorbě Vás doslova přitahují netradiční a tajemná místa. Kde tedy hledáte inspiraci pro svoji práci a kde Vás napadají nějaké nové myšlenky?

Nemám žádná pravidla. Někdy se inspiruji architekturou nebo filmy, jindy zase knihami. Inspirací pro mě jsou i lidé. Když vymýšlím choreografii pro konkrétního člověka, snažím se co nejlépe vystihnou jeho charakter a povahu. Díky tomu se tanečník ve své roli cítí lépe a působí na diváky věrohodnějším dojmem.

Nacházejí se také u nás ve Žďáře nějaká zajímavá místa, která vás inspirovala?

Samozřejmě! Například zámek, kde se právě nacházíme a dále pak také Zelená hora, kde jsme koncertovali loni. Pro mě to byla velmi příjemná a radostná spolupráce. Jsou to velice krásná místa.

Jak se v současné době realizujete a jaké jsou vaše zájmy?

Víte, jsem povoláním tanečník, tudíž pracuji ve dvou tanečních společnostech. Zde se zabývám uměleckým vyučováním a školením. Jinak velmi rád čtu a procházím se. No, už nejsem nejmladší (smích), a proto je pro mě méně práce výhodou.

Rozhovor připravily a přeložily Tereza Bogaňová a Markéta Bořilová